Zabijačkám zazvonil umíráček

Vykrmit doma vepře a upořádat domácí zabíjačku je dnes už i na venkově velká vzácnost. V současném globalizovaném světě však nebývale roste zájem o vše, co je tradiční, regionální a zaručeně domácí. Ano, zabijačkové dobroty dnes nabízí celoročně kdejaké dobré řeznictví, ale ochutnat teplý ovárek právě vytažený z kotle, čerstvou jitrnici nebo teplé škvarky se vám hned tak nepoštěstí.

<Zákon povoluje uspořádání domácí zabíjačky, a to pouze v soukromém prostoru. Dobroty z této zabíjačky je pak dovoleno konzumovat pouze v domácnosti chovatele a není možné jakkoliv je uvádět do oběhu. Od listopadu 2017 se původní nařízení zmírnilo, takže umožňuje podělit se o zabijačkovou výslužku s rodinnými příslušníky. Sousedé a kamarádi mají však i nadále smůlu.

Zabijačku veřejnou, tedy takovou, kterou na veřejném prostranství obcí pořádá spolek hasičů, fotbalistů, myslivců atd., takovou zákon zakazuje. Porušení zákona se trestá pokutou doslova mastnou, až 300 tisíc korun.

Jedné z nejstarších a dosud dochovaných tradic u nás tedy odzvonilo. Na pravou českou zabijačku můžeme už jen nostalgicky vzpomínat a našim dětem ji ukazovat na zažloutlých pohlednicích s obrázky Josefa Lady.

Ale je tomu skutečně tak? Stále se najde dost odvážlivců, kteří, z pověstného českého furiantství, neznalosti zákona nebo prostě jen kvůli zisku veřejné zabíjačky pořádají. Dozorové orgány tyto akce s přimhouřením obou očí tolerují. Řeší pouze takové, o kterých je slyšet až příliš, nebo ty, na které mají tzv. podnět neboli udání.

Pokud je praxe skutečně taková a obyvatelé objektivně nejsou v ohrožení, měla by se takto přísná norma upravit. K čemu jsou zákony, jejichž obcházení se fakticky toleruje? Slovy Járy Cimrmana: „Tak na podpal v kamnech, akorát.“

Uvedenou povinnost stanovuje § 21 Zákona o veterinární péči. Navrhujeme změnu tohoto paragrafu ve vazbě na tradici a zaběhnutou praxi.